Nový článek
Nový článek
Kategorie

České školství, aneb cesta do pekel v zajetí systému vol. II

České školství, aneb cesta do pekel v zajetí systému vol. II

Článek píši jako reakci na Patrika. Nebudu začínat od “něčeho”, v prvé řadě zmíním největší bolehlav školství a tím jest nedostatek informací. Především se jedná o (ne)spolupráci školy s rodiči (pokud se bavíme o základních školách) a (ne)spolupráci školy se studenty (pokud se jedná o střední školy). Spolupráci na vysokých školách bych zde neřešil, neboť jak je vtipně argumentováno, “jste na VŠ” (takže zapomeňte, že vám někdo něco řekne). A konečně (ne)spolupráci všech těchto institucí navzájem včetně MŠMT.

 

CO SE TO DĚJE

Co ale myslím tedy tou “nespoluprácí”? Především jde o vztah mezi školou a studentem. Tento vztah jako první zasadí rodiče daného dítěte zápisem do první třídy. Čtyři roky se dítě učí základním dovednostem jako je psaní a počítání. Po čtyřech letech se o něm také dá říci, zda je tzv. “studijní typ”. V našich krajinách bývá zvykem, že dítě se tyto první studijní krůčky učí u jedné osoby a je tak přímo vystaveno jejímu vlivu. Ač se to může zdát přehnané, právě tyto čtyři roky jsou pravděpodobně nejdůležitějšími v jeho dalším rozvoji. Dítě kromě první vědomější interakce s okolím začíná chápat některé dovednosti a vybírá si mezi nimi. A úkolem zodpovědných osob by samozřejmě měla být snaha ho v nich podporovat a rozvíjet jeho talent. Bohužel zde dochází k prvnímu selhání českého školství, které nepreferuje individuální přístup a pak tyto úvahy záleží pouze na rodičích, kteří mají povětšinou zkreslené představy o dovednostech své ratolesti a povětšinou zadupou jeho nadání, hůře mu vnutí činnost, kterou nemá rádo.

Řeknete si, že část viny nesou i rodiče (a je to tak správně), ale musíte se na to podívat z jiného hlediska. Jak vlastně rodiče zjišťují vlastnosti svých dětí? Kromě nedělních výletů za babičkou a pozdních večerů po práci si vlastně vytvářejí dojem, který dostávají ze školy. A co vám řeknou známky. Jednička-jednička-dvojka -> ten můj kluk je genius… To, že ona škola je v dezolátním stavu (myšleno personálním zastoupením), se nedá prakticky zjistit a tak dítě, které může velice dobře prospívat na jedné škole, může na druhé propadat. Třídní schůzky, kde musí učitel probrat během 1-2 hodin/y 30 žáků prakticky nedávají žádný smysl (pokud se nechcete dozvědět, že děti mají nosit přezůvky a kdy bude škola v přírodě).

Samozřejmě správný rodič by se měl o své dítě zajímat. Ovšem pod touto větou se skrývá většinou “ukaž žákovskou” a “máš domácí úkoly?”. Narážím na rodiče (naprostá většina), kteří nejeví žádný větší zájem o výchovu svého dítěte, než jsou jeho nejnutnější potřeby. O tom, zda je to tak správně nebo ne se můžou vést diskuze, ale rozhodně to má následky v budoucnosti.

Dítě nastupuje na druhý stupeň a stává se z něho “mladistvý”. Návyky, které se naučil na prvním stupni jen utužuje v dalších ročnících a při dobré výchově dělá, co ho baví, vyniká v předmětech, které mu jdou nejlépe a začíná se pomalu zaměřovat na jeho nejsilnější stránky. Opakem budiž dítě, kterého škola nebaví, bere ji jako nutné zlo, jako koníček dělá něco, co nesnáší (“hrál jsem fotbal, budeš taky”) a ještě je traumatizován okolím pro své dobré předchozí výsledky.Takové dítě má později problém s výběrem správné školy, těžko překonává nechuť k učení a ačkoliv k něčemu má nadání, přijde se na to v relativně pozdním věku.

Co s tím má společného škola? Opět to samé, co se řešilo na prvním stupni. Škola není schopna informovat rodiče o tom, jak prospívá jejich žák, v čem má silné sklony a v čem nikoliv nebo jak se vyvíjí jeho charakter. Polovinu dne přitom stráví v prostorách této školy, komunikuje s učiteli. Pokud jsou žákovy výsledky slabé a neprojevuje sebemenší snahu, je v každé škole “umístěn” školní psycholog. Slovo umístěn jsem použil záměrně, jelikož ani já, ani nikdo jiný ze školy ho nikdy neviděl.

Při samotné volbě střední školy je žák odkázán sám na sebe, většinou si ani není jistý, čím by chtěl být, natož co ho opravdu baví, školu buď vybere sám (z 99% netuší, jaké jsou další alternativy k dané škole, natož aby věděl, jaká je tam úroveň) a nebo jde cestou nejmenšího odporu (“obchodka”). Takové jednání zapřičiňuje trápení, které ho v dalších letech potkává.

Otázka - Co by do toho měla strkat nos škola? Vysvětlím na konci.

Na střední škole většinou dochází k vystřízlivění. Krásné ukázky z DOD (Den otevřených dveří) jsou bezpečně uloženy ve skříních a může se na ně opět usazovat prach. Student je vhozen do víru učiva a náročnosti (velká/malá), kterou pravděpodobně nepředpokládal, ovšem v obou případech dochází k demotivaci. Potkává také větší množství pedagogů, každý má jiné měřítko a tak se po několik týdnech zorientuje a moc dobře ví, kdy si “může” ulevit.

Samotné střední školy fungují mnohem lépe než základní, ale častým nešvarem je dohánění učiva, přesněji absence vyučujících, nestíhání plánu a jiné zákeřnosti, které končí větami “doučte se sami” a “na to není čas”. Suplující po většinou nevědí co s žáky, takže buď probírají zcela něco jiného (což se po-té musí dohánět) nebo ještě lépe dohánějí učivo, které učí v “normálních” hodinách. Třešinkou na dortu bývá “cochcárna” (od slova - co chceš).

Kromě absence je problémem plán učiva. Často je chaotické, povětšinou nenavazuje na předešlou látku a následný test je buď z látky, obsahujíc cca 2-4 týdny výuky, plný otázek až z posledních pár hodin nebo v opačném extrému se daný test píše o další 1-2 týdny později, kdy už se bere látka nová.

 

Největší bolestí však na středních školách není ani tak dohánění výuky nebo testování, ale způsob výuky. Učitelé (nonšalantně profesoři) jakoby sami nevěděli, zda mají studenty vést jako na základní škole a nebo tzv. samostudium jako na školách vysokých, a tak z toho vzniká miš maš, z kterého vypadávají občasné lahůdky v podobě několika hodinových pracích,v opačném případě hojně zkopírované stránky wikipedie. Výpovědní hodnotu ať si každý udělá sám. Samozřejmě to jde ruku v ruce s tím, jak učitelé přistupují k danému předmětu a jaké je jejich “zapalení”. Bohužel zapalení učitelé brzy “shoří” a zbyde po nich pouze popel, po kterém si studenti rádi pošlapou.

Pokud vynechám tento strohý pohled, rád bych napsal o spolupráci, kvůli které to vlastně píši. Dítka odros

tlá od škamen základních škol jsou jaksi dle svých “pěstounů” již dospělá a přebírají tak otěže svých studijních životů (“ty chodíš do té školy, já ne”). Jejich dosavadní “pěstitelské” práce by nyní měly končit a zanedlouho by se měli radovat ze svých plodů. Avšak jaké plody mohou vzejít ze semena, jenž bylo duseno?

Střední škola, místo, kde by mělo dojít k poslednímu “pomazání” před vypustěním studentů do života, se stává místem, kde student marně tápe po smyslech věcí, které ho buď nebaví nebo jsou mu v daném oboru naprosto k ničemu a čeká, co s ním bude dál. Práci by možná i zkusil, ale neví, kde by ho případně zaměstnali a zda jeho těžce nabyté znalosti vůbec najdou uplatnění. Na vysokou školu by možná také rád šel, ale těžko říct, která by mu seděla nejlíp a zda-li tam nepřijde a nezjistí, že jeho znalosti nejsou ani minimální pro absolvování prvního ročníku.

Možná si to všechno měl zjistit, že ano?

 

O vysokých školách jen krátce. Cokoliv jste čekali, že tam budete dělat, bude nakonec všechno jinak. Náročnost škol se liší DIAMETRÁLNÍM způsobem (paradoxně se dostanete téměř na každou). Samotné předměty jsou opět smělým questem pro studenty a až tak po pár týdnech přijdete na to, jak se v tom chodí, které předměty vynechávat a které úplně zabalit a na které se soustředit. Nechtěl bych tady plakat (“jsem přeci na vysoké škole”), ale takovýhle chaos co se týká způsobu výuky, prezentace, chytáků, testů, přihlášování předmětů, opravek, zápočtů nebo třeba materiálů se může směle vyrovnat Gogolovu Revizorovi.

PROČ SE TO DĚJE

Hlavního viníka jsem označil již na začátku textu. Ovšem bylo by lehké házet všechnu špínu na zeď školní budovy. Rodiče mají minimálně poloviční zásluhu na tom, jaký vztah získají jejich děti k učení, potažmo celému světu. Bohužel drtivá většina těchto rodičů praktikuje tzv. Rakousko-Uherské vychování, tedy jak jistě víte, zastaralé, zkostnatělé a které má za následek negativní vnímání těchto dětí, uzavřenost, neschopnost se projevit podle svých myšlenek a přání a jejich schopnosti a nadání jsou potlačeny dlouho do puberty. Oponující mohou namítat, že taková volnost jen děti “zdivočí”. Bohužel se to dá označit za selhání rodičů, je třeba aby dítě vědělo, jaké jsou jeho hranice a hlavně povinnosti. Je třeba vkládat do nich odpovědnost za cenu jejich svobody projevu a myšlení.

Pokud takto zralé dítě přichází do školy, nemá problém s vyjádřením svých emocí a nepotlačuje v sobě hněv a vztek, když mu něco nejde a raději hledá konstruktivní řešení. V tu chvíli přicházejí na řadu učitelky, které bohužel z většiny případů děti učí a starají se o ně, ale výchovný aspekt je zanedbáván a tak dochází k potlačení individuality v rámci celé skupiny. Žák má při studijních mezerách problémy se svěřením, v rámci známkování dochází k opakovanému veřejnému zesměšňování a to pouze zatvrzuje dítě v jeho antipatiích jak na učení, tak vůči ostatním členům skupiny.

Velký problém je také v označení škol. Povinná školní docházka od dob Marie Terezie vychází ze stejného předpokladu jako dnes. Měli by do ní chodit VŠICHNI. V praxi se tak stává, že ve vaší třídě “přistane” pár jedinců, kteří, ve většině případů, již v útlém věku projevují známky asociace chování od svých rodičů a dochází tak disharmonii jinak podobné skupiny. Bohužel to není jediný aspekt, který ovlivňuje kvalitu školy. Pedagogové jsou také jen lidé a rozhodně se nedá lehce zjistit, jak která škola zaměstnává dobré učitele. Proto je velice složité najít kvalitní základní školu, která pozitivně ovlivní v rámci kolektivu i našeho jedince.

V těch prvních čtyřech letech by mělo dojít k úplnému poznání žákových předností a mělo by se zvážit, zda-by neměl žák přejít na jinou školu, kde se jeho talentu věnují přednostně. Bohužel v našem vypečeném školství se peníze pro školy přerozdělují “na hlavu” a tak tato zajímavá úvaha je v realitě neproveditelná.

V průběhu druhého stupně žáci poznávají nové vědy a rozšiřují si obzory. Pokud někdo neměl již vrozené předpoklady a stále se neprojevil,projeví se právě v těchto okamžicích. Avšak nejdůležitější krok ho čeká v závěru devítiletky, kdy by si měl vybrat další čtyři roky života. Bohužel velmi mnoho žáků si vybírá na základě špatného hlediska. Většinou pak dochází ke slovům od “On tam šel kamarád”, “Přišlo mi to fajn”, “Je tam hodně holek” k “Já prostě nevěděl, tak jsem tady”. Největším zaražením ale je, že drtivá většina studentů si vybírá tuto školu bez zájmu jejich rodičů, kteří až později zjišťují (když se jich prarodiče dotázají), kam že to vlastně to jejich dítko bude chodit.

Takovýmto selháním nepředchází ale ani škola, která v rámci “povinnosti” vezme žáky na Schola Pragensis. Nejenže většina informací z těchto výstav je irelevantní, ale povětšinou jsou nadsazeny, “aby se líbily”. Avšak tuto pozici by měl zastávat školní psycholog, který by měl mít již “zmapované” zájmy žáků a pravidelnými konzultacemi několik týdnu před termínem dojít k jednoznačnému východisku, co bude pro studenta nejlepší, přihlédnout k jeho dosavadním znalostem a výsledkům a nabídnout studentovi několik škol, které odpovídají jeho profilu.

Na střední škole je třeba sjednotit výchovné plány, pomoci žákům s interakcí do školy a co nejrychleji najet na výuku, ve které se budou žáci sami angažovat a tvořit části hodin. Od MŠMT by bylo dobré sjednocení zkoušek, případně testů podle osnov, centrální e-learning s materiály, zadáním celostátních úloh (které jsou jen pro ty školy, co se zajímají), případně podkaldy pro další studium. Pokud by šlo vše podle scénáře výše napsaného, do škol by přicházeli mladí lidé nadšeni do daného oboru a docházelo by pouze k prohlubování znalostí. Ke konci čtyřletého cyklu by nastupovali na praxi ve smluvených společnostech, kde by po absolvování zkoušek mohli ihned nastoupit. Samozřejmě by měli možnost se rozhodnout, zda pokračovat na vysokou školu, která by zohledňovala jejich výsledek u zkoušek a okamžitě by v rámci prvního semestru navázali oborově na ty předměty, ve kterých studenti končili.

JAK Z TOHO VEN

v rámci tohoto “slohu” jsem se i zamyslel, jak by se, krom výše zmíněných řešení, dalo pomoci českému školství. Pokud se nebavíme o strukturách ve školství nebo výuce, jediné kriterium, které zajímají případné zaměstnavatele, je vědomostní.

Firmy si často stěžují, že k nim přicházejí absolventi nepřipraveni, praxí nepoznamenáni a že trvá dlouho, než to dohoní. Také kritizují rozdílnost vzdělání napříč jejich výsledkům, které jim prezentují.

To, co navrhuji, je opravdu radikální a do velké míry naivní řešení, které by v praxi stálo opravdu hodně úsilí a peněz. Základem všeho by byly půlroční kurzy (něco jako semestry), které po úspěšném absolvování by se zapsali do registru absolventa. Každý předmět by měl svůj vlastní “level” a po zakončení “semestru” by došlo ke zvýšení o jeden bod. Testy by byly centrální, každý student by si zapisoval pouze ty předměty, které by chtěl v rámci “semestru” studovat.

Došlo by tak k centralizaci. Pokud by někdo měl např. “Matematika-8, Programování-15, Programování v jazyce C-9, Český Jazyk-5”, tak by bylo okamžitě jasné, jaké úrovně daný člověk dosáhl a jaké vědomosti má. Podle toho by mohli zaměstnavatelé vypisovat inzerce nebo by jim daný člověk byl “nabídnut” přímo z registru.

Bohužel způsob výuky a školství, jak ho známe dnes, by zmizel. Přestali by existovat názvy jako ZŠ nebo SŠ, pouze by zůstali zachovány budovy, kde by měl cvíčící/učitel svoji katedru licencovanou pro kurzy “Matematika-9” a sem by docházeli studenti zapsáni na danou hodinu. Ovšem že by zůstala nějaká posloupnost, tedy v budovách bývalých základních škol by byli kurzy nižší a naopak ve vysokoškolských by byli kurzy vyšší, takže by se zachovala jistá hiearchie.

Velkou výhodou tohoto systému by byla jeho univerzálnost. Chce se člověk přestěhovat jinam? Klidně, navázat studium může v blízké akreditované učebně… chce studovat člověk více různých oborů náráz? Není problém. Naopak by se nastolila spravedlivá mzda pro cvičící/učitele, čím vyšší kurz by učili, tím více peněz by dostávali a tak by se i zajistila kvalita cvičících/učitelů.

Zpět nahoru