Nový článek
Nový článek
Kategorie

Jak to funguje: Elektrická kytara

Tentokrát jsem si pro vás připravil díl na téma "Elektrická kytara", když totiž poslední dobou přinesu svoji kytaru někam mezi ne-muzikanty, spousta lidí se mě ptá "Co dělá tahle páčka?" a "Co se stane když tímhle otočím?".

Jak to funguje: Elektrická kytara

Obecná teorie

Kytara je nástroj založený na zkracování menzury (kmitající délky) strun. Tón je definován délkou struny a jejím napětím, pokud zkrátíte menzuru struny tím, že ji stisknete na pražci, kmitá rychleji a vydává vyšší tón. U akustické kytary se tyto vibrace přenáší skrz kobylku do těla nástroje, které se také rozechvěje a zesílí produkovaný zvuk. U elektrické kytary jsou vibrace zachycovány snímači.

Zase trocha historie

Elektrické kytary se začaly objevovat ve 20. letech 20. století, kdy z různých důvodů nestačila hlasitost kytary akustické a bylo tedy potřeba nějak její zvuk zesílit. První pokusy probíhaly s vestavěnými mikrofony a gramofonovými přenoskami, ale ani jedna z těchto možností nebyla to pravé.

V roce 1931 se však objevila kytara označená jako "Frying pan" (pánev), která jako první obsahovala elektrický snímač v podstatě dnešní konstrukce.

Konstrukce

Přestože narozdíl od akustické kytary nepotřebuje elektrická kytara ozvučnou skříň, stále záleží na typu konstrukce a vybraných materiálech, ze kterých je kytara vyrobena, všechny aspekty konstrukce se více či méně projeví na výsledném zvuku nástroje. Stále se proto používají těla a krky vyrobené ze dřeva, většinou z mahagonu nebo olše v kombinaci s různými dalšími dřevy, na hmatníky se ve většině případů používá palisandr.

Elektrické kytary mohou mít nejrůznější tvary, nejznámější jsou Stratocaster a Les Paul, další jsou Telecaster, Superstrat, SG, Explorer, Firebird, "Véčka" a další těžko pojmenovatelné. Existují také kousky se dvěma a více krky, sedmistrunné, dvanáctistrunné, nebo skladné cestovní bezhlavé kytary s co nejmenším tělem a ladícími mechanikami uvnitř.

Snímače

Klíčovým prvkem elektrické kytary je její snímač (snímače), ty jsou umístěny na těle kytary pod strunami a jsou založeny na magnetickém principu. Snímač se skládá z jádra a kolem něj navinuté cívky z vodiče. Tím jak se kovová struna pohybuje (kmitá) v magnetickém poli, indukuje se v cívce elektrické napětí.

Existují dva typy běžně používaných snímačů: "Single coil" a "Humbucker". Snímače Sigle coil se používají především v modelech Stratocaster a mají v sobě pouze jednu cívku, mají čistší a přirozenější zvuk, jejich nevýhodou ale je, že jsou náchylné na elektrické a magnetické ruchy z okolí. To řeší konstrukce snímačů Humbucker, kde je jedno společné jádro pro dvě cívky a tyto jsou zapojené do protifáze, takže "brum", který by se mohl nechtěně naindukovat z okolí, se při sloučení signálu z obou cívek vzájemně odečte, tyto snímače se používají v kytarách typu Les Paul a odvozených. Existují i různé kombinace snímačů.

Páčky a kroutítka

Pokud má kytara více než jeden snímač, nachází se na těle kytary malá páčka, ta slouží k přepínání mezi snímači, každý snímač má totiž trochu jiný zvuk v závislosti na použitém typu a umístění. Většinou je přepínač třípolohový a přepíná mezi snímačem blíže k hlavě kytary, oběma zároveň a snímačem blíže ke spodnímu konci těla kytary. Hráč si tak může vybrat, jaký zvuk se mu líbí víc, nebo jaký se lépe hodí do hraného stylu.

Dále se na těle kytary nachází, otočné knoflíky (potenciometry), které mají na starosti dvě věci, zaprvé hlasitost signálu, který jde ze snímače a zadruhé zabarvení zvuku (tónová clona). Pomocí hlasitosti se dá míchat zvuk z obou snímačů v různých poměrech, nebo dotvářet dynamiku hry. Někdy jsou tyto potenciometry společné pro oba snímače, záleží na typu konstrukce kytary a také její ceně, levnější modely mají často méně ovládacích prvků, dražší naopak dovolují hráči nastavit nejjemnější nuance výsledného zvuku.