Nový článek
Nový článek
Kategorie

Jak (ne)funguje sdílená ekonomika

Jak (ne)funguje sdílená ekonomika

Chci být stručný, protože mi stydne skvělý domácí mátový čaj, a tak jdu rovnou k věci. Dnes jsem zažil dvě přímé zkušenosti s oblastí z takzvané sdílené ekonomiky. Většině asi dojde, co představuje, a komu ne, tak buď zagooglí anebo z kontextu příběhu si domyslí.

Nuže potřeboval jsem se dostat z Prahy do Hradce. Nebudu chodit okolo proč a kdesi cosi, prostě buď jedu se Student Agency, nebo pokouším štěstí přes BlaBlaCar. A štěstí se na mě usmálo. Spoj od Jan N. vyjížděl přesně k mé potřebě tak, abych stihl začátek vyučování v jednu hodinu a ještě si odskočil na něco dobrého. Navíc s pravděpodobnou možností, že mi bude přistavena limuzína až k vchodovým dveřím university, což Jančura zatím zbaběle nenabízí.

První komplikace nastala v nepřesné kalkulaci toho, co se vlastně považuje za Prahu. Onen čas se totiž vázal k Andělu. Prý ale není problém, za 40 minut budu vyzvednut na Černém Mostě. Ok, to stíhám i tak. Najedem bleskem na dálnici a už se bude prášit za kočárem. Jenže kočáru se moc nechtělo.

Kočí a jeho tři pohůnkové museli „prostorný Mercedes“, jak byl popsán v nabídce, nejdříve roztlačit a pak několikrát zaříkat, aby vydržel v celistvosti alespoň do Prahy-východ, kam dorazil s dalším 45 minutovým zpožděním.

To už jsem zoufalý ze situace mával na projíždějící auta narychlo vyrobenou cedulkou "HK", jenž ale spolu s nepříčetným výrazem ve tváři neslavil úspěch. Nakonec jsem byl rád, když jsem v dáli viděl Mercedes Sprinter, jenž snad pamatoval ještě společný československý stát.

Dostáním svého jména spěšně vyrazil ve tři čtvrtě na jednu ku Hradci. S mensim pozdním příchodem jsem už byl smířený. Chyba lávky.

„Vždyť nejedeme na sjezd,“ vyhrklo někde uvnitř mě a v tušení nejhoršího jsem se zadíval do pravého dolního rohu čelního skla. Nejhorší obavy potvrdila posádka: „Co Vašku, že si netroufneš na dálnici?“ Víc už nebylo třeba dodávat…

Za pět minut už to bylo dobrý. Vylil jsem si srdce mé drahé polovičce a zklidnil jsem se, že je to jen další kapka v moři v příkoří, které mě za posledních čtrnáct dnů potkalo.

Další cirka dvě hodiny jsem pracoval na notebooku, protože jsem nemohl ničím přispět do vášnivé diskuze, která se přede mnou rozpoutala mezi studenty z ČVUTu. Nevím, která hláška mě pobavila nejvíc, ale asi ta, že studenti z architektonický fakulty měli na své party Ventolína a asi ve vytříbenosti toho, co je a co už není vkusné, to „bylo trapný, až to bylo dobrý.“

Do školy jsem se dostal v půl třetí. Oficiálně tedy zabrala cesta Praha – Hradec 2 hodiny a 50 minut. A to i s přestávkou někde u Hradce, kde probíhal další „kšeft“ v podobě dovážky kusu karoserie na auto, která se s námi svezla. Na semaforech před UHK jsem předal peníze a omluvy Jana N., o jejichž upřímnosti silně pochybuju, nechal vyšumět do prázdna.

Po vyučování mě čekalo další napětí. Vzhledem k obsazenosti kolejí jsem dal znovu po roce šanci airbnb a zchecknul Hradec. Technologie se vyvíjejí a nejinak tomu je v tomto východočeském městě. Nabídka se rozšířila o další dvě místa a moje srdce zaplesalo, když jedním z nich bylo skvělé místo nedaleko fakulty, možná až podezřele skvělé.

Při rezervaci mé podezření vzrostlo. Petra totiž odpovídala po dlouhých chvílích a v odpovědích bylo až moc zdvořilostí (ano, v době mailů „Můj milý,…“ je i obyčejná zdvořilost pokládána za strojový překlad). Musel jsem tak žádat nadvakrát (airbnb po dni ruší rezervaci) a navíc vše měl vyřizovat prostředník.

Nebudu to protahovat. Prostředníkem byla její matka a po krátkém představení a vysvětlení, že dcera se vrací až zítra ze zahraničí, mi předala klíče. Vše proběhlo korektně, byt je skvěle připravený a vybavený, na dohled od fakulty a za cenu o něco málo vyšší než kolej doslova k nezaplacení.

Navíc mi hostitelé vyšli vstříc i s vrácením klíčů, byť to není žádná věda, jde jen o prosté vhození do schránky. Ale i tak byla vidět snaha najít konsens.

Nyní sedím pohodlně na pohovce, usrkávám z hrnku a přemýšlím, zda má sdílená ekonomika smysl nebo ne. A když dám emoce stranou, tak zjišťuji, že i přes ten karavan smrti má mnohem více sympatií ona tříhodinová cesta.

Nemohu se totiž ubránit pocitu, že je to, v čem se nyní opájím, prostým podnikáním, byť o nějakém zisku (vzhledem k mé večeři vyžadující ¾ hodinové pečení) pochybuji. Na rozdíl od sezení v prázdném bytě jsme totiž v tom, byť se škraloupy, „jeli spolu“.

 

PS: Omlouvám se za dehonestující článek ohledně spolujízdy a spolujezdců, ilustruje jen to, jak jsem cestu prožíval. V prvé řadě jsem se asi měl zeptat, zda to stihneme do 1. V pocitu, že téměř dvě hodiny budou stačit, jsem to neudělal a pykal jsem za to.

Zpět nahoru