Nový článek
Nový článek
Kategorie

Čímpak to je?

Článek byl nahlášen, že obsahuje klamné informace.

Čímpak to je?

Ten človíček, ještě o hlavu menší než já, který doma nevyčnívám nad průměr, a také o poznání hubenější než já, žije v jihoafrickém městě George. Až tam dole, na úplném jihu černého kontinentu.

Žije tam, ale místní není. Dostal se tam prý hlavně všemožnými autobusy. Protože jsou levnější a dá se jimi přepravovat zdarma kupa věcí. Přijel tam autobusy z pěkné dálky. Odkudsi z Ugandy ve střední Africe. Přes Keňu, přes Tanzanii, Zambii a Zimbabwe.

Dorazil tam poté, co ve všech zemích na trase pracoval. A i tam, v Jižní Africe, nyní pracuje. No, pracuje… Řekněme, že je na africké poměry hodně pracovitý. Ráno kdesi „doma“ nasedne na kolo, s nímž by se u nás vzhledem k jeho stavu na pokutách nedoplatil, jede do bohatší části George a tam pracuje. Opravuje poškozené zdi a ploty, tu sádrou a tu maltou, a natírá je.

Za jeden den hezky jednu stranu ulice, druhý den stranu druhou. Plus případně i útroby nemovitostí, mají-li jejich majitelé zájem a vpustí jej dovnitř, za plot, což v oné zemi nebývá nikterak běžné. Nebo též na přání bohatých zahradničí.

Pracuje od rána do setmění. Pak nasedne na své rozhrkané kolo a jede zase kamsi domů, do míst někde za městem. Tam přespí a další den, dovoluje-li to počasí, se vše opakuje.

„Dojíždí do práce“ a na africké poměry se snaží. A má také důvod. V Jižní Africe prý totiž pobude dva roky. Pak vezme úspory, nakoupí levně tolik věcí, kolik jenom unese, nasedne na autobus a zamíří zase na sever. Za rodinou, která na něj a jeho peníze čeká tam nahoře v Ugandě. Tam, kde prý nemají nic.

Za dva roky se nepochopitelnou cestou-necestou vydá za svými blízkými, které už dávno neviděl. Protože je třeba je zaopatřit. Jenom a pouze proto je právě v Jižní Africe. Momentálně v George.

Pomalu si tam vydělává drobné pro sebe a svou rodinu. Je nenápadný, tichý, absolutně nekonfliktní. Co po něm chtějí, to udělá. To je pro něj tak samozřejmé! Stejně jako jeho tichý vděk, že se s ním na ulici dá do přátelského rozhovoru někdo jako já. Někdo z Evropy, tudíž prokazatelně bohatý, kdo je pro něj tím, kým byla kdysi naše šlechta pro poddané. Protože on si nikdy pokoj se snídaní za v přepočtu devět set korun nebude moci dovolit. Za každé přátelské slůvko tiše poděkuje tak jaksi libozvučně znějící „černou“ angličtinou. To se tak přece dělá…

Už jsem odtud odjel. Dovolená mi skončila. On tam zůstal. A ještě asi dva roky tam chce být. Než bude mít peníze, aby se zase jednou dokodrcal za svou rodinou. Zeměmi, kde je všelijak, jenom ne luxusně a pohodlně. On tam objíždí domy a příštipkaří. Aby měl on a jeho blízcí doma z čeho žít. Doma, kde není nic. A kam se přesto jednoho dne vrátí.

Tichý, nenápadný, slušný, na tamní poměry šikovný a pracovitý. Až by možná leckdo z nás žasnul. Nepije ani nekouří, protože by mu nezbylo pro jeho blízké. Šetří a je vděčný za cokoliv.

Prachobyčejný černočerný migrant, jakých je v Jižní Africe nepočítaně.

Jedenáct letošních červencových dní jsem ho takto vídal. A nemohl se ubránit kacířské myšlence. Proč jsou ti (nejen) afričtí imigranti u nás v Evropě o tolik jiní?

Položil jsem si tu otázku, ač na ni odpověď už po všech těch mých cestách po JAR dávno znám. Ono totiž tak jaksi stačí…

… nepadnout před cizinci na sedínku. A nehrát si za každou cenu na hodné strýčky.

A pak už se hosté chovají jako slušní hosté. Jako třeba on. A ne jako hejna všežravých kobylek.

 

Zpět nahoru